Přihlaste se k odběru novinek a našeho ProCitníku, který vychází dvakrát ročně.
Kde nás najdete
Občanské sdružení ProCit, z. s.
O nás
Ten, díky kterému ProCit vznikl… Matyáš.
Náš syn byl plánované miminko. Ve svých 30 letech jsem bez problémů otěhotněla a po naprosto idylickém těhotenství a hladkém porodu přišel Maty na svět. Rodila jsem v plánovaném termínu a opravdu na ten den zrození ráda vzpomínám. Maty měl skoro 4 kg, byl vlasaté krásné miminko.
Tomu, že ve svých prvních měsících dával o sobě dnem i nocí hlasitě vědět, a když se rozbrečel, nešel žádným přirozeným způsobem utišit, jsem nepřikládala váhu. Jako prvorodička, bez možnosti srovnání, jsem nad babiččinými poznámkami „To není běžné, to jsem u vás neznala“ mávla rukou — každé dítě je jiné a stejně tak se i jinak chová… Později se mi tyto a další maličkosti v paměti vracely a postupně skládaly do mozaiky poznání. První rok a půl se Maty vyvíjel normálně. Psychomotorický vývoj byl optimální, žvatlat začal kolem roku. Do momentu regrese, který nastal mezi rokem a třičtvrtě až dvěma lety, měl slovní zásobu cca 20 slov. Mezi oblíbená slova patřila i taková jako lokomotiva, krtek, kytara.
Od 3 měsíců jsme s Matym navštěvovali vaničky v aqua klubu, posléze plavání v bazénku, cvičení a hudební školičku. Vše bylo perfektní. Když byl Matymu rok, byli jsme na první rodinné dovolené ve Slovenském ráji. Maty rád jezdí od mala autem a prakticky žádná vzdálenost nikdy nebyla problém. Na sklonku téhož léta jsme jeli na dovolenou do Chorvatska na ostrov Brač — také bez problémů. Maty tam akorát začal chodit, ráda na tuto dovolenou vzpomínám… Rok poté, to byly Matymu skoro 2 roky, jsme se s manželem a prarodiči domluvili, že podnikneme dovolenou sami. Těšili jsme se, že načerpáme sil, odpočineme si a užijeme si 10 dnů sami sebe a cestování. Na návrat si pamatuji, jako by ten den byl včera. Přivítal nás choulící se, stydící se syn — a od toho léta se začal choulit, uzavírat a nekomunikovat čím dál víc… Během dvou měsíců přestal úplně mluvit. Připisovali jsme tuto změnu šoku z dlouhého odloučení.
V září jsme nastoupili do 2. kurzu hudební školičky. Po absolvování dvou hodin (kdy ostatní děti na pokyn pedagoga tloukly v rytmu do bubínku, Maty si ho roztáčel a jako kolo honil po třídě; nebo děti na pokyn dupaly a zpívaly, Maty nereagoval a běhal po třídě…) a po nemístné poznámce vyučující „To vypadá na LMD, to není jinak možné“ jsme kurz ukončili — a tím vlastně odstartovali naši cestu mimo řízený kolektiv stejně starých dětí. Nešlo to… Bylo mi to moc líto. Na mateřské dovolené jsem do té doby trávila minimálně jednou týdně čas s dalšími maminkami a jejich syny stejného věku jako Maty. Naše společné výlety se začaly minimalizovat: např. v ZOO kluci celí šťastní pobíhali od výběhu lvů k výběhu býků, zajímali se o zvířata — a Maty se zasekl hned u vchodu, kde byl schopný celé dopoledne házet kamínky do rybníčku, kde plavaly ryby (které ho vůbec nezajímaly, ale žbluňknutí kamene do vody, a to stále a stále dokola, to bylo bezva…).
Maty měl své zájmy, své tempo, své rituály a stereotypy — a bohužel to byly věci rozdílné od zájmů jeho vrstevníků. Po domluvě u našeho pediatra, kde jsme probírali, že Maty ve svých 2,5 letech nemluví, nereaguje na pokyny, je netečný, jako by neslyšel, jsme na doporučení navštívili logopedku, která hned během 20 minut vyřkla jako první podezření na PAS (poruchu autistického spektra). Shodou okolností spolupracuje s plzeňským SPC (speciálně pedagogickým centrem), kam ihned zavolala a domluvila nám schůzku. Řízením osudu nás pediatrička MUDr. Kabzanová poslala k logopedce Mgr. Skoblové, která s dětmi s PAS zkušenosti má. Po této schůzce následovalo vyšetření na dětské psychiatrii, psychologii, neurologii, foniatrii, oční a ušní vyšetření, genetické vyšetření, vyšetření metabolických vad i magnetická rezonance. Celé toto kolečko nám i s objednáním v APLA Praha u psycholožky PhDr. Thorové trvalo téměř rok.
V tomto období jsme s Matym 1× za 14 dní navštěvovali logopedii a SPC a snažili se s manželem načíst a zjistit o autismu co nejvíc. Díky podpoře, hlavně posledně jmenovaného SPC, jsme celou tuto cestu za poznáním autismu přežili jakž takž bez úhony.
Ve třech letech Maty nastoupil do běžné MŠ na 4 hodiny dopoledne s asistencí a já se na poloviční úvazek vrátila do zaměstnání. Začátky byly těžké, ale díky vstřícnému přístupu paní ředitelky Balážové Maty svůj první rok integrace zvládl bez větších potíží. Jelikož paní asistentka nebyla v otázkách PAS vzdělaná, fungovala spíše jako osobní asistentka; Maty si tak zvykal na kolektiv ostatních dětí, ale začlenění do denních aktivit a stravování byl pro něj tvrdý oříšek — což je vlastně stále. Spíše pobýval vedle dětí, ale pro mě byl návrat do zaměstnání velkým přínosem a hlavně psychickou pomocí. Je na místě zmínit, že Maty od 2 let nemluví, odmítá teplou stravu a de facto cokoliv na lžíčce, takže z výběru studené kuchyně je jeho jídelníček prozatím více než chudý (suchý chléb, rohlík, perník, křupky, tyčinky, brambůrky, šunka, bonbony, lízátko).
Ve čtyřech letech začal Maty navštěvovat Speciální MŠ pro děti s vadami řeči, kterou vede velice vstřícná, v otázkách PAS znalá a celkově osvícená paní ředitelka Melicharová. Učitelky v této MŠ navštěvují kurzy o PAS a úzce spolupracují s SPC. Maty komunikuje pomocí obrázků (VOKS) a poslední měsíce i díky komunikátoru. Velice mu pomáhá pevný řád, struktura dne, strukturované učení, VOKS a v posledních dnech i komunikátor, který při komunikaci s Matym skvělé a milé učitelky spolu s asistentem používají. Celkově vidím 2. rok Matyho v této MŠ jako jeho veliký posun a zlepšení v chování, přístupu i komunikaci s námi i se světem…
Maty je ve svých pěti letech velice pohodový (když je po jeho), milý kluk, šikovný (když chce), motoricky zdatný, ale po stránce sociální a komunikační je na tom hůř než náš druhý syn, kterému je 17 měsíců. Naučit ho jakoukoliv novou činnost nebo ochutnat jiné jídlo nás stojí nemalé úsilí a trpělivost. Dosažené úspěchy a výsledky — a ty jsou — nás všechny ženou stále dopředu. Je to běh na dlouhou trať, ale to, co nás všechny kolem Matyho během té dlouhé cesty potká, je tak obohacující, že stojí za to běžet stále dál…
Tímto bych chtěla poděkovat všem lidem v našem okolí, zejména prarodičům, za jejich podporu, pomoc a pocit, že v tom nejsme sami. :o)
Matyáš v červenci oslavil 21 let. Od letošního září Matyáš navštěvuje ZŠS a Praktickou školu Diakonie ČCE v Žinkovech dvouletou školu Výživa a příprava pokrmů a ruční práce. I když je pro něj fungování ve školním prostředí vzhledem k jeho potřebám náročné, je pro něj důležité, že má svůj pravidelný režim, známé prostředí a možnost učit se nové věci způsobem, který odpovídá jeho schopnostem.
Právě otázka toho, co bude s Matym po škole, je pro nás ale čím dál naléhavější. A jsme moc rádi, že už dnes můžeme říct, že se na jeho budoucnost nejen připravujeme, ale že pro ni také vzniká konkrétní místo.
V červenci 2026 jsme slavnostním poklepáním na základní kámen zahájili stavbu Domova se zvláštním režimem ProCit. Domov, jehož dokončení plánujeme na jaře 2028, nabídne zázemí dvanácti lidem s autismem a chováním náročným na péči. A jedním z jeho budoucích obyvatel by měl být i Matyáš.
Pro nás má proto tento domov mnohem hlubší význam než jen novou budovu. Je příslibem, že až jednou Matyáš opustí školu a my jako rodiče nebudeme moci být jeho každodenní oporou, nebude jeho jedinou možností zařízení, které nebude odpovídat jeho potřebám. Chceme mu nabídnout místo, kde bude znát své prostředí, kde se s ním bude pracovat individuálně a kde budou lidé rozumět tomu, že jeho chování není zlobou ani schválností, ale často jediným způsobem, jak dokáže okolí říct, že je pro něj něco příliš náročné.
Dvanáct míst v novém domově proto pro nás znamená dvanáct konkrétních příběhů, dvanáct lidí s vlastními potřebami, zvyklostmi a světy, kterým bude potřeba porozumět. A také dvanáct rodin, které stejně jako my potřebují vědět, že jejich děti budou mít jednou kam jít. Že jejich život nebude končit s posledním školním dnem.
A díky tomu, že domov ProCitu vzniká právě teď, máme šanci připravit mu budoucnost s předstihem – ne až ve chvíli, kdy už nebude kam ustoupit, ale v době, kdy ještě můžeme společně hledat cestu, která bude pro něj i pro nás správná.
Nečekáme, že bude jednou žít jako ostatní. Chceme jen, aby mohl žít dobře. Aby byl v bezpečí. Aby měl kolem sebe lidi, kteří ho budou respektovat a rozumět mu. Aby měl svůj prostor, své rituály, své oblíbené filmy, hudbu, klid i chvíle, kdy chce být sám. A aby vedle něj vždycky byl někdo, kdo pozná, co potřebuje, i když to nikdy nebude umět říct slovy.
Právě o tom pro nás těch jednadvacet let je. Ne o tom, kolik času zbývá do dospělosti. Ale o tom, abychom ten čas využili k tomu, aby Maty mohl svou dospělost prožít důstojně, bezpečně a co nejvíc podle sebe.
- Maminka Matyáše, říjen 2026
Irena Vítovcová (1974) — zakladatelka a lídryně Občanského sdružení ProCit, z. s. (2010), maminka Matyáše, autistického chlapce (2005). Oceněna za šíření osvěty poruch autistického spektra a vedení ojedinělé organizace, která pomáhá k ProCitnutí dalším lidem.
Jsem Irena Vítovcová, zakladatelka a ředitelka ProCitu a maminka dospělého syna s těžkou formou autismu. Osobní zkušenost s péčí o syna mě přivedla k vybudování organizace, která podporuje lidi s autismem a jejich rodiny.
Svůj příběh sdílím prostřednictvím přednášky doplněné prezentací. Propojuji v ní zkušenosti z každodenního života s příklady dobré praxe z vedení neziskové organizace. Mluvím o vytrvalosti, spolupráci, překonávání překážek i o tom, jak lze vlastní zkušenost proměnit v pomoc druhým.
S přednášením pro veřejnost již mám zkušenosti. Firmám, organizacím a pracovním týmům nabízím setkání, které může přinést inspiraci, motivaci i hlubší porozumění životu lidí s autismem a jejich blízkých. Téma a podobu přednášky ráda přizpůsobím potřebám konkrétního publika.
Máte zájem o přednášku nebo besedu? Kontaktujte mě, ráda se s vámi domluvím na spolupráci.
irena.vitovcova@gmail.com
